Příběh mé pratety Žofie Příhonské (napsala Jarmila Kondratická)
S židovskou obcí v Čáslavi je spojena řada příběhů a zajímavých lidských osudů, často velmi pohnutých. Jména řady židovských spoluobčanů, kteří tvořili poměrně malou, ale vitální součást moderní historie města Čáslav, byla dlouhou dobu téměř zapomenuta. Nepřipomínalo je nic, než nápisy na stěnách Pikasovy synagogy v Praze. To byl jeden z důvodů, proč jsme v roce 2020 začali s instalací Stolpersteine, Kamenů zmizelých, na jejich připomenutí a památku. A velmi nás těší, že příběhy čáslavských Židů opět ožívají ve vzpomínkách, které k nám, do Nadačního fondu dr. Dagmar Lieblové, přicházejí. Dnes bychom vám chtěli představit příběh paní Žofie Příhonské, na jejíž památku bude položen jeden z letošních Stolpersteine v Čáslavi.
----------
Jsou s námi, i když jsme je nikdy nepoznali, žijí v našich myslích, jejich obraz skládáme ze střípků vzpomínek našich rodičů, prarodičů a zašlých fotografií. Dívám se na staré rodinné fotografie. Vidím krásnou dívku v tanečních šatech s vějířem, rozzářenou nevěstu, šťastnou mladou maminku s dcerkou a babičkou, vidím ji v národním kroji na svatbě mé babičky v roce 1918. Vidím ji jako vášnivou sokolku po boku druhého manžela, Karla Příhonského.
Znám úsměvný příběh mého otce, který jí jako malý klučík, co se sotva naučil psát, poslal nehezké psaníčko a vzápětí se omlouval a prosil, aby to na něj neříkala.
Bylo jí 17 let, když jí v roce 1911 zemřel otec, můj pradědeček Rudolf Polák, obchodník v Čáslavi. Prababička Arnoštka zůstala sama s nezletilými dcerami Žofií a Boženou. Žofie se provdala za důstojníka rakousko-uherské armády v roce 1913, těsně po začátku 1. světové války se jí narodila jediná dcera Zdeňka. Nikdo o tom nikdy nemluvil, ale jsem přesvědčená, že jedním z důvodů, proč se vdávala tak mladá byla i snaha ulehčit babičce v její úloze živitelky rodiny. Za války byla velkou oporou své matce i mladší sestře. Po válce začalo pro rodinu další těžké období, protože prababička svěřila svůj obchod manželovi své dcery a ten ho některými neuváženými rozhodnutími přivedl, jak se říká, na buben. Manželství to nevydrželo. Zůstala opět sama s babičkou a dcerou, protože mladší sestra již měla svoji vlastní rodinu. Rodina byla vždycky velice soudržná. Všichni si vždy pomáhali. Vedla bohatý kulturní život, do kterého patřilo i ochotnické divadlo a samozřejmě sokol a jeho ideály. V sokole byla Žofie velice činná, mezi její korespondencí je i krásný lístek od Agatona Hellera, významného sokolského metodika. Se svým druhým manželem učitelem Karlem Příhonským, náčelníkem sokola, sdílela společné ideály a lásku k vlasti. Karel, který byl, kromě činovnictví v sokole také členem Národního obranného svazu, byl první z rodiny, kdo byl zavražděn nacisty. 8. 10.1942 byl zatčen a odvlečen do Malé pevnosti v Terezíně a odtud do Osvětimi, kde 29.3.1942 zemřel.
Prababička Arnoštka dostala předvolání do transportu v červnu 1942 a 9.6. odjela z Kolína do Terezína transportem AAc. Žofie odešla do transportu AAd 13.6.1942 prakticky dobrovolně, aby se připojila ke své matce, kterou odmítala opustit. Na poslední setkání s ní a dalšími čáslavskými Židy vzpomínal Jiří Žantovský ve svém projevu z roku 1974 k otevření Čáslavské synagogy jako součásti Galerie Jaroslava Průchy. 15.10.1942 nastoupily prababička s pratetou do transportu Bv do Treblinky. Z transportu se nikdo nevrátil.
Prababičce Arnoštce se ještě z vlaku to Terezína podařilo poslat na kousku papíru vzkaz rodině:
"Drazí, sedím, jedu klidně v důvěře v Pána Boha, že nás neopustí. Ale zapřísahám Vás při mém zdraví, že nebudete zoufat. Není příčina. Jen buďte zdraví a já Vám budu psát, jak budu moc. Pošlete mi hůl a cvikr. Moc Vás líbám a žehnám všem dohromady a každého zvlášť. Babička"
My jsme tu proto, že naše babička a její děti to běsnění přežily. Můj otec byl internován v Bystřici u Benešova, strýc Jiří byl ročník 21 a byl v totálním nasazení v Drážďanech, jen teta Marie zůstala doma, nesměla chodit na gymnázium, a tak tajně dávala hodiny studentům. Dědeček se odmítl dát rozvést, a to udrželo babičku chvíli mimo transporty a pomohl i MUDr Příhonský, bratr Karla Příhonského, který ji držel v nemocnici. Tak se stalo, že do Terezína odjela až začátkem roku 1945 a do dalšího transportu se již nedostala a šťastně se vrátila domů.